Já coby hanebný filmový panchart

Jak to jen říci. Viděla jsem, přežila jsem, odešla jsem. Dalo se očekávat víc?

Na úvod něco o mě jako divákovi: mám široké mezery v historii kinematografie, nechodím téměř nikdy na premiéru, ani nesleduji nejžhavější filmové novinky. Vlastně bych se nazvala zcela průměrným, mainstreamovým divákem, jehož podstatnými (vlastně jedinými) měřítky filmu jsou jeho dojmy a dojmy jemu blízkých. Předem upozorňuji všechny filmové fajnšmekry a kompetentní a v oboru vzdělané kritiky, že dále čtou jen na vlastní nebezpečí.

Před pár dny jsme skrz hustý pražský provoz spěchali na ´zaručený trhák´, Tarantinovy Hanebné Pancharty. Kéž bychom to byli bývali byli nestihli. Hollywood si mě rozmazlil. Potřebuji ve filmu jeden průběžný, nějak silný motiv, který bych si mohla, u těch lepších kousků, v hlavě dokola omýlat, a rozvažovat ´coby, kdyby´. Víte, příjde mi, že zde takový motiv i byl, ale jakoby ho jeden z Pittových hochů rozmlátil palicí stejně jako kosti nejednoho nácka. Mezi momenty nudy, nezájmu a (dívčí nátuře blízkému) znechucení se našly velmi povedené (zajímavé a napínavé) scény, ale u dobrého filmu chci, aby převládaly.

Souhlasím s touto recenzí na MovieZone.cz: chvíle, kdy se na plátně objebuje Christoph Waltz s postavou nej-nej-záporáka Hanse Landy, či Schosanna Dreyfus v podání Melanie Laurent (nejlépe oba zároveň) jsou malým svátkem. Naopak vlastní jednotka hanebných panchartů na mĕ působí jako nepovedená sbírka komiksových postaviček: zvláští, velmi znepokojující a nervy vytáčející přízvuk Brada Pitta, se osvědčil snad jen při parodování italského agenta, či například Michael Fassbender v roli Archieho Hicoxe působí jako pravý dospělý anglický gentleman přistižený při hře na vojáčky. A nekonečné záběry do zběsilých tváří Pittových pěšáků, když střílí do prakticky (během pár minut) mrtvých zoufale pobíhajících lidí mému dojmu z Panchartů příliš nepřidaly.

Zatímco se plán neohrožených vojáčků bortí, Schosanna jde za svým cílem chladnĕ a přímočaře. Její nenávist a pomsta je tak neodvratným, a pro všechny německé pohlaváry nečekaným osudem, jakoby někdo nacistické poslední minuty odečítal na švýcarských hodinkách. Zatímco plukovník Landa spasitelsky vyjednává o konci druhé světové války, mladá židovka ‘bez keců’ dovádí svůj plán ke zdárnému konci.

Při úvahách o tom, proč a čím mě tento film zklamal či zaujal, jsem si uvědomila jednu věc. Nejen, že Tarantino má dost odvahy popírat historická fakta a nechat Hitlera uhořet, ale on si dovolí popřít prototyp amerického válečného hrdiny - žádné běhy skrz déšt kulek s našesanou pěšinkou a bez škrábnutí - tihle vojáci jsou přesně takoví babralové, jako vypadají.

Takže ptám-li se sama sebe, za se dalo čekat, že z kina nebudu odcházet se srdce povznášejícím pocitem, musím si odpovědět, že ano. Nesmyslné exponované násilí k Tarantinovi patří, jako happyend k americké romantické komedii, a jen hlupák by čekal, že se Tarantino byť jen pokusí v divákovi vyvolávat endorfiny spíš než adrenalin. Proto mé (přibližně ještě 14 dní po zhlédnutí přetrvávající) znepokojení pravděpodobně bylo jednou z možných přirozených reakcí. Nicméně zážitku nelituji, je potřeba, aby si člověk prožil tu situaci, kdy z kina odchází rozhořčený, a za to Tarantinovi děkuji.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Můžete sledovat každou odpověď na tento příspěvek službou RSS 2.0. Můžete napsat odpověď, nebo využít trackback z vašeho vlastního webu.

3 Komentáře »

 
 

Napište komentář

XHTML: Můžete použít tyto štítky: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>